spravedlivá válka V nejširším významu se termín vztahuje k celé tradici myšlení a praxe v západní kultuře, snažící se vymezit, kdy je užití síly k politickým cílům oprávněné, a stanovující omezení i tomuto oprávněnému užití síly. V tomto smyslu zahrnuje náboženské a filosofické morální myšlení, právní teorii, domácí a mezinárodní obyčejové a positivní právo a vojenskou teorii a praxi.
Termínu se však často užívá i mnohem úžeji, například ve specializované podobě, v jaké se pojí s klasickou formou teorie spravedlivé války, formulované ve středověku. V tomto světle pojímají mezinárodní právníci jako J. B. Scott teorii spravedlivé války (středověkou) a mezinárodní právo (moderní) jako dvě fáze vývoje téhož kontinuálního proudu myšlení (viz také MEZINÁRODNÍ PRÁVO); podobně i W. V. O'Brien mluví o "tradici spravedlivé omezené války" a dokládá, že idea omezené války je dnešní podobou ideje spravedlivé války. Theologičtí moralisté jako Paul Ramsey užívají termín hlavně s poukazem na tu součást širší tradice, která je odvozená z křesťanských theologických zdrojů, a římskokatoličtí autoři jeho význam ještě zužují, když hovoří o "doktrině spravedlivé války" katolické morální theologie. (Dále k tomu viz Johnson, Ideology, Reason, and the Limitation of War a fust War Tradition. )
Obsah tradice spravedlivé války
Tradice spravedlivé války ukazuje na značnou přizpůsobivost konkrétním potřebám místa a času a měnícímu se charakteru války. Nejedná se o jedinou teorii či doktrinu, ale o myšlenkový rámec, v němž funguje mnoho teorií a doktrin, jejichž zastánci neustále diskutují o přesném významu a obsahu kriterií spravedlivé války. Podle J. F. Childresse vychází tato kriteria z "povinností prima facie" ve vztahu k mravnosti použití síly; zdůrazňuje tak charakter myšlenkového rámce, který je typický pro západní morální uvažování o válce. V e své klasické podobě, jakou nabyla s koncem středověku, měla tradice spravedlivé války dvě hlavní složky, které se obvykle označovaly latinskými termíny jus ad bellum ajus in bello, podle toho, jestli řešila otázku, zda je použití síly v daném případě oprávněné (jus ad bellum), nebo se týkala omezení, jež by měly být uvaleny na oprávněné užití síly (jus in bello).
Tradice jus ad bellum požaduje, aby existovala spravedlivá příčina, právoplatná autorita pro iniciování užití síly, správný záměr strany či stran užívajích sílu, aby uchýlení se k užití síly bylo vyvážené (nezpůsobující více zla než dobra), aby bylo poslední možností, aby byla síla použita za účelem míru a aby byla použira s přiměřenou nadějí na úspěch. Ve středověku byly rozeznávány tři typy "spravedlivé příčiny": znovuzískání toho, co bylo nespravedlivě odňato, potrestání zla a obrana proti plánovanému nebo již probíhajícímu útoku. Všechny tři ideje můžeme najít i v římském myšlení a válečné praxi pozdně klasické éry. V mezinárodním právu dvacátého století je hlavním ospravedlněním užití síly sebeobrana proti ozbrojenému útoku. Důraz na smírčí jednání před tím, než dojde k této "poslední možnosti", směřuje k oslabení ostatních dvou klasických ospravedlnění užití síly. "Právoplatnou autoritou" byla pro Římany nejvyšší občanská autorita; pozdní středověk ji vztahoval na šlechtice, kteří nad sebou neměli žádného feudálního pána; moderní doba ji spojuje s compétence de guerre, již má stát a implicitně suverén (osoba nebo parlamentní shromáždění); a konečně mezinárodní právo poslední doby zaznamenalo posun směrem k přiznání jisté míry "právoplatné autority" skupinám revolučních povstalců. "Správný záměr" je specificky morální pojem; řečeno slovy jeho původce, sv. AUGUSTlNA, vylučuje "touhu škodit, krutost msty, neovladatelnou a bezuzdnou bestialitu, zuřivost vzpoury, touhu po nadvládě a podobně". Vyjmenovali jsme hlavní pojmy používané v tradici jus ad bellum; vše ostatní jsou praktické úvahy, jež mají v historii většinou ~tále stejnou podobu. Za zmínku stojí dvě výjimky: první je ta, že mezinárodní právo jak už bylo řečeno výše - zpřísnilo kriteria pro "poslední možnost" zdůrazněním arbitráže jako mravně průchodnějšího způsobu řešení mezinárodních sporů; druhá se týká skutečnosti, že pro mnohé lidi ničivý potenciál jaderných zbraní znamená, že v jakékoli nukleární válce by bylo kriterium proporcionality nutně znásilněno. Toto pojetí je známé pod různými označeními jako "jaderný pacifismus", "pacifismus moderní války" či "pacifismus spravedlivé války". Spíše než o ryzí PACIFISMUS jde o konkrétní posuzování mravnosti tohoto druhu moderní války z perspektivy tradice spravedlivé války.
V tradici jus in bello dominují dvě hlavní ideje: princip proporcionality prostředků, vyžadující, aby prostředky síly nebyly užívány svévolně či aby nedocházelo k zbytečnému ničení, a princip rozli.fování či imu" nity civilistů, vyžadující, aby civilisté byli pokud možno uchráněni válečného pustošení, a v každém případě aby byli chráněni před přímou a záměrnou škodou. V klasickém období bylo válečným hrůzám činěno velmi málo takovýchto zábran; jak poznamenal GROTlUS, hlavním omezením in bello v klasickém věku bylo to, že namísto zabíjení porobených (vojáků i civilistů) je vítěz mohl zotročit. Proporcionalita prostředků byla však každopádně vždy až do industriální éry vynucována nedostatkem materiálních zdrojů. V moderní době pak hlavní myšlenku proporcionality prostředků vyjadřuje termín "ekonomie síly". Nicméně ve středověku i v různých pozdějších obdobích byly snahy zakázat určité typy zbr~ jako disproporční. Ve dvacátém století jsou takové snahy důležitým rysem mezinárodního práva a morálních reflexí o omezení války. . .
Pokud jde o princip "imunity civilistů", snažili se středověcí myslitelé definovat civilisty na základě dvou kriterií: společenské funkce a schopnosti nosit zbraň. Duchovní, poutníci, měšťané a rolníci byli civilisty na základě prvního kriteria, ženy, děti, starci a nemocní na základě druhého. Osoby jakéhokoli stavu mohly svůj status ztratit, pokud by se ozbrojily. Většina moderního mezinárodního práva, zvláště různé ženevské konvence, se týká vymezení civilistll a specifikací jejich práv; ve dvacátém století ovšem civilisté nebyli před dopady války žádným způsobem uchráněni. Můžeme si také připomenout, že jedním z prvků strategického nukleárního zastrašování je zkáza, která by hrozila civilnímu obyvatelstvu, a to i v tom případě, že míří na legittmní vojenské cíle.

Historický vývoj tradice spravedlivé války
Kořeny této tradice sahají ke klasické hebrejské, řecké a římské praxi a k reflexi válečných zkušeností. Na sklonku klasické éry rozvinulo římské právo a praxe pojetí spravedlivé příčiny, autority .nutné pro vedení války a nezbytnosti vypočítání míry zla, které bude zpÚsobeno, v porovnání s dobrem, kterého má být dosaženo uchýlením se ke zbraním (proporcionalita). Křesťanští teoretikové jako sv. Ambrož a sv. Augustin převzali tyto ideje do svých úvah o válce a doplnili je židovskou ideou svaté války a zmírněním, vyplývajícím z křesťanské caritas. Ambrož i Augustin tvrdili, že by ve válce měli být chránění nevinní, ale ani oni, ani římské právo ve své době nerozvinuli souvislé pojetí imunity civilistÍ!.
Všechna tato omezení týkající se užití vojenské síly byla na Západě od Augustinových časÚ (páté století) obecně ignorována až do éry Božího míru a Božího příměří (desáté a jedenácté století). Podobně jako v klasickém období netvořily ani tyto raně středověké pokusy o omezení války žádný myšlenkový systém, týkající se správného užití síly. Tento vývoj začal až s Gratianovým Zákoníkem (asi 1148), jenž je autoritativním sebráním KANONICKÉHO PRÁVA. Na Gratianovi pak ve svých úvahách o válce stavěly dvě generace kanonických právníků a theologÚ, jako byli Petr z Paříže a Tomáš AKVINSKÝ. Přibližně v téže době rehabilitovali světští teoretikové prvky římského práva a v rytířském stavu se ujal rytířský kodex, přispívající k omezení užití ozbrojené síly. V době stoleté války tyto rozličné linie vývoje splynuly v široký kulturní konsensus týkající se ospravedlnění a omezení války, v němž je možné identifikovat všechny hlavní strukturální prvky teorie spravedlivé války.
V šestnáctém a sedmnáctém století přinesli teoretikové jako VITORIA, SUÁREZ, Gentili a GROTIUS transformaci tradice spravedlivé války, na jejímž základě pak definovali teoretický základ mezinárodního práva. Zároveň došlo k přeměně rytířského kodexu v systém vnějších pravidel vojenské kázně. V osmnáctém století dala pak tato kázeň ve spojení se strategickými záměry vznik klasické éře omezeného válečnictví. Vattelova práce o mezinárodním právu v tomto století reflektuje myšlení předchozích teoretikÚ jako Grotius i dobovou praxi omezené války. V devatenáctém a dvacátém století positivní mezinárodní právo zděděnou tradici vyjasnilo a částečné ji modifikovalo.
Ve dvacátém století oživovali tradici spravedlivé války také moralisté. Historikové (jako Scott či Vanderpol) se jí začali zabývat během první světové války. Po druhé světové válce podnítil začátek jaderného věku normativní rozpravu o mravnosti a užití síly: theologové jako John Courtney Murray a Paul Ramsey a filosofové jako Elizabeth Anscombová začali explicitně užívat kriteria spravedlivé války jako nástroje morální analýzy. Michael Walzer a William V. O'Brien jsou výraznými příklady politických vědců, kteří činili totéž. Historická práce (Johnson, Russel) pokračovala v teorii spravedlivé války s větším zaměřením a aplikací na současné otázky (viz Childress, Johnson, Can Modem War Be fus/?). Jiné současné proudy vývoje široké tradice spravedlivé války zahrnují pokračující rozšiřování mezinárodního válečného práva a jeho propracovávání ve vojenských příručkách o válečném právu. JTl

odkazy
(Viz též OROTIUS, MEZINÁRODNÍ PRÁVO, SUÁREZ a VITORIA.) Chi1dress, J.F.: Moral Re,'ponsibility in Conflicts. Baton Rouge and Londýn: Louisiana State University Press, 1982.
t Johnson, J.T.: Ideology, Reason and the Limitation (){War. Princeton, NJ a Londýn: Princeton University Press, 1975.
t _: fust War Tradition and the Restraint o{ War. Princeton, NJ a Londýn: Princeton University Press. 1981.
t _: Can Modem War Be fust? New Haven, Conn. a Londýn: Ya1e University Press, 1984. Murray, J.c.: Morality and Modem War. New York: Counci1 on Re1igion and Internationa1 Affairs, 1959.
O'Brien, W.V.: The Conduct o{ fust and Limited War. New York: Praeger, 1'981.
Ramsey, P.: The fust War. New York: Scribner, 1968.
_: War and the Christian Conscience. Durham, NC: Duke University Press, 1961.
t Russell, F.H.: The fust War in the Middle Ages. Cambridge, Cambridge University Press, 1975.
Scott, J.8.: The Spanish Origin (!{ lntemational Law. Oxford: C1arendon Press; Londýn: Humphrey Milford,1934.
Vanderpol, A.: La Doctrine scholastique du dmit de guerre. Paříž: A. Pedone, 1919.
Vatte], E. je: The Law (!{ Nations; 01' Principles (!{ the Law o{Nature, přel. c.O. Fenwick. Washington: Carnegie Institution, 1916.
t Wa1zer, M.: fust and Unjust Wars. New York: Basic, 1977.